Jeden nepolitický pro chvíle pohody

Aneb když se spoluobčané snaží Vaši pohodu co nejvíc kazit. Naštěstí se vždycky někdo najde.

Nejsem člověk nesociálně založený, soucítím s chudšími, rád se bavím ve společnosti, rád se setkávám s novými lidmi, mám vlastně hodně rád lidi kolem sebe. Jen když už několik dní prší, tak je to nic moc a rád si užiju i chvilku pro sebe.

Včera ráno jsem vstal asi levou nohou, ale jakmile jsem vyšel z domu,  v naší popelnici se hrabal nějaký pán. Jak mě uviděl, sklopil hlavu, hrabal se dál, ale asi jsem chápal, jak se cítí. Bylo mi ho líto a mít už stravenky tento měsíc, tak mu jednu dám. Jak už to u takového dne bývá, něco jsem doma zapomněl, pán už tam nebyl, skočil jsem do třetího patra na otočku, šup dolů a nějáká bába se hrabe opět v mé popelnici. Ono ať se v tom hrabou, ale začal jsem přemýšlet, jestli jsem nevyhodil nějaké důvěrné dokumenty a cože jsem to tam vlastně všechno dal. A už jen slyším: „Co čumíš?“, napříč mou někdy cholerickou povahou jsem to v sobě udržel a pouze jsem řekl, že v té popelnici jsou věci, které jsem já vyhodil, tak proto. Jelikož jsem neměl moc času, raději jsem se vzdálil a šel k autu.

Po nastartování si vyjiždím v uličkách mezi rodinnými domy a činžáky, mám klasickou přednost zprava, ale řidič „dvěstěšestky“ to moc asi nepochopil a málem do mě najel v domnění, že jelikož jeho cesta je širší, má přednost on. Z auta vyletí borec kolem pětaadvaceti, nadává, máchá rukama, řve na mě do debilů. Stáhnu okýnko a požádám ho, jestli může couvnout, ať projedu. Načež opáčí, jestli nejsem kretén, proč necouvnu já a já mu na to říkám, že tady je přednost zprava. Chvíli se to snaží vyvrátit, tak ho upozorním na absenci značek, mladík sedne zpátky, zacouvá, něco si mumlá, ale vím, že jsem měl holt pravdu a on by vletěl do mě, já do něj ne.

Po nákupu jsem se vrátil domů a šalinou jel na fakultu. Na České se na mě podívala jedna babička, jež tam seděla  u Ústavního soudu a prodávala konvalinky či jaká kvítka. Podívala se, ptajíce se, zda-li nechci. Usmál jsem se přívětivě s omluvou, že přítelkyně je v Itálii a nemám pro koho. Babička se podívala, říkaje: „Tak si naser...“. A já se věru málem po... Tohle jsem nečekal a až se přítelkyně vrátí, tady ji kytičku nekoupím. Na fakultě zkouška, pak seminář a můžu domů.

Jen co vystrčím hlavu z fakulty, neznámá slečna na mě: „Nechcete kondom?“ Málem se neudržím smíchem, pak zjistím, že jde o volební agitku, zelené tričko na sobě, prezervativ s díky přijimám. Díky placce s jinou politickou stranou na tašce se na mě nakonec slečna ušklíbně se slovy: „Hm, tak vy je asi stejně nebudete volit, co? No tak to se tu namáhám opravdu zbytečně“, velmi ironicky dodává: „Tak se teda mějte“. A mě je to líto, že jsme si nemohli rozumně popovídat, nebo alespoň s dobrým pocitem od sebe odejít.

No nic, vydávám se tedy na šalinu a zvláštní mladík, brýle přes půlku obličeje, tričko v kalhotech se na přechodu ke mně nakloní a ptá se: „Hm hmhmhhm...?“, odpovídám: „Pardon, ja Vám nerozumněl“, měl jsem za to, že chce drobáky, ale ono ne, naopak, on mi chce něco dát. „Máte zájem o studium Bible?“, nikde nemá žádný časopis, žádný letáček, žádnou vizitku a tak couvám a s díky odmítám.

Když už tedy konečně jsem málem na zastávce, jsem odněkud zezdola tázán o cigaretu. S omlouvou dementuju. Začínám být mírně napjatý, co po mě dnes lidé pořád chtějí, nabízejí, chci se jen trochu projít a mít svůj klid, sám se sebou. „Tak alespoň drobáky“. „Nemám“ a opravdu nemám. „Smrade jeden, na vojnu s tebou takhle se povyšovat, měli tě fakana mlátit doma...“. A už vím, že mu nikdy drobáky nedám. V šalině nad sebou začínám přemýšlet, je na mě něco divného dneska? Proč tak vábím okolí? Proč na mě dneska křičí? Na nic nepřicházím. Stoupnu si k tyči a konečně jedu domů.

Vím, že je neslušné poslouchat cizí rozhovory. Ale sedí tam tak kousek dvě babičky a vzhledem ke svému věku asi musí mluvit nahlas, aby se slyšely. Ta jedna se ptá druhé – „A kdes prosímtě koupila tu řůžičku“, „No tu jsem dostala úplně zdarma!“. Zadarmo, zdarma, nic jsem za to nedala, proč? Ale zas na druhou stranu babičku to potěšilo, babička byla koupena levnými sliby, nechám její vnoučky, ať ji pěkně, bábu aj s dědkem, potáhnou k volbám. Nakonec babička dodává, že má ještě „igelitku“, ale že všechny ty papíry z ní vyhodila, že kytička stačí.

Bylo toho moc, na chvilku si doma zdřímnu a je čas jet se podívat na budoucí byt. V trolejbusu přistupuji s hodně lidmi a mezi nimi dva sympatičtí dědečkové. Jeden se zeptá postarší paní: „Slečno, můžu si přisednout?“, říkám si, jaký je to štramák, paní odpoví, že určitě, načež se děda omlouvá: „Já jen, jestli jste nečekala na někoho mladšího, víte, to je teď taková móda...“, lehce se usmívám, děda je formát. „A kampak jedete? Domů do pelechu se zahřát, co?“, ne ne, paní jede na noční. „A to děláte dobře, že pracujete, noční jsem taky míval, ale už mě je 80, tak chodím do práce normálně, to víte, mladí to dělat nechcou...“. Pomyslně mi padá čelist, úctyhodný věk, veselá nátura, děda se začne bavit s kamarádem, který je nejspíš o něco málo mladší a říká, jak moc dobře udělal, že už má děti z domu a je sám s manželkou, nás děda konstatuje: „A teď jste jak kuřátka, zobáčkama klepete na vrátka“, už se začínám opravdu smát. Pán se otočí zpět na ženu a zdvořile se ptá: „A nekřičíme moc?“, paní zavrtí, pán pokračuje: „To víte, z jedné strany do nás hučel Hitler, z druhé komunisti, tak už ten sluch proto tak neslouží.“, nakonec z paní vytáhne, že pracuje na Kociánce, pán ji práci pochválí, ale musí vystupovat. Popřeje jí tedy pěknou směnu, ať rychle ubíhá a paní z typického asketického pohledu se mění výraz na spokojený, takový s úsměvem. A já vím, že po dnešních „blbcích“, kteří se mě snažili rozladit existují i takoví, kteří jsou prostě formáti. Stará škola má holt něco do sebe. A Vám všem přeji potkat takových veselých lidí, kteří Vás, byť nechtěně, opravdu potěší a hlavně, snažte se nebýt nepříjemní, třeba se Vám to taky vrátí. A nebo uděláte radost alespoň někomu jinému.